Žijeme v době, kdy bereme plnými hrstmi, co nám život nabízí. Samozřejmě, hezký snadno ospravedlnitelný přístup, pokud jsme zdraví a plní síly. Zkuste se aspoň na chvíli vcítit do role vozíčkáře a hned získáte trochu jiný přístup k životu, že není vše tak dané a úplně samozřejmé.

Pro vcítění se do role vám popíšu jeden všední den hendikepovaného, abyste pocítili tíhu jeho radostí a strastí oproti choďákovi[1]. Mějte stále na paměti, že tento „kriplík“ je připoután tíží zemskou k jeho vozíku a nemůže si stoupnout ani lépe využít své tělo k projevu své malé síly.

Začněme vstáváním. Je to trochu pomalý proces. Tělo, i když odpočaté, je celé ztuhlé, protože pokud se chcete v průběhu noci otočit, musíte se probudit, sednout si a převalit se na druhý bok. Zapomeňte na to, že by vám nohy pomohly se otočit na druhý bok. Někdo řekne, tak se vykašlu na otáčení a budu spát v jedné poloze. Dobrý nápad, ale s rychlým koncem. Budete ráno ještě ztuhlejší, než normálně býváte a po pár dnech riskujete vznik proleženin (dekubitů) a to je rychlá cesta do hrobu. Takže nějak jsme přečkali noc, nastává ráno. Optimisti řeknou: „Díky za každé dobré ráno“. Vozíčkáři jsou vděční, že mají zase další den navíc.

Co dělat po probuzení? Nejde to jen tak vyskočit z postele. Poradím, zacvičme si na posteli, rozhýbejme si trochu tělo. Mám takové asi pětiminutové cvičení, praktikuji ho celé roky od úrazu a nakonec mě z té postele vždy dostalo. Ovšem pozor, neupadnout při přelézání na zem. Doručkovat a  dosunout se ke kraji postele, sundat rukama nohy z pelesti na stupačku vozíku, opřít se jednou rukou o postel a druhou o vozík, lehké nadechnutí a pomodlení a hup. Přesunout ten těžký zadek na vozík. Dobrá, tohle jsme zvládli, den začal dobře.

Následuje cesta do koupelny, při tom by nás nemělo nic hrozného potkat, pokud cestou nevylijeme bažanta, ale to je jen léty naučená praxe. Jak do vany? Inu, opět pomocí rukou. Zvedneme postupně nohy a nastrkáme je přes kraj vany, nato se chytíme madla na druhé straně vany a přitáhneme se přes kraj vany. Tíže zemská nás do vany spolehlivě dostane, jen si dejme pozor, ať si při tom nezlámeme kosti nohou, které roky dlouhým nezatěžováním trpí značným stupněm osteoporózy. Na vlastním mytí není nic zvláštního, jen snad jedna maličkost. Kdykoliv zvedneme ruce, máme tendenci někam padat na stranu, protože naše břišní svalstvo jaksi nefunguje. Což je dobré se naučit (a mít na paměti), že jednou rukou se neustále něčeho přidržujeme a druhou konáme, pokud nejsme pevně zapasováni do vozíku.

Už nás to ve vaně nebaví, že? Půjdeme ven, ale jak na to? No jedině silou svalů a nohy to nebudou. Takže plivnout do dlaní, vzepřít se na madle a okraji vany a přehodit zadek na okraj vany. Moc to nepřežeňme, ať nepřepadneme na zem. Kdo by nás zvedal, že? Takového balíka. Pokračujme dále. Na čištění zubů či utírání není nic zajímavého, přeskočme k oblékání. Řeknu vám, opět bída, nic jednoduchého to není. Já ho realizuji na vozíku, jiní vozíčkáři kvůli tomu opět přelezou na postel a oblékají se vleže převalováním z boku na bok a soukáním se do těch slipů a nepoddajných kalhot. Vršek se obléká dobře.

Dobře, jsme oblečeni, čeká nás čtvrthodinka na motomedu[2] na rozhýbání nohou a rozjímaní, co ten den budeme dělat. Takže nastrkat nohy do stupaček, navolit rehabilitační program a jedeme. Pokud předtím nezapomenu zapnout počítač, tak stihnu projet mejly, kouknout na počasí a pár mých oblíbených internetových stránek. Dnes žádné flákání, vybral jsem den, kdy chodíme do práce, takže po motomed ještě honem skočit na záchod, co kdyby náhodou se mi po cestě chtělo, tak ať není problém. Na celou tuhle ranní proceduru máme hodinu, uvádím to pro představu, jak dlouho asi trvá, než jsme schopni vyrazit ve vší slušnosti mezi lidi.

Dnes naštěstí nenasněžilo, takže k autu se dostaneme v pohodě. Jó, to když někdy nasněží, tak sami nemáme šanci se kolem baráku k autu dostat a někdo nás k němu musí dostrkat. Do auta už to jsou naučené grify. Otevřít dveře řidiče, postavit se s vozíkem bokem, strčit dovnitř pravou nohu, chytit se levačkou za střechu, opřít pěstí o sedačku řidiče a hup, jsme tam. Odstrojit vozík, sundat baťoh a podprdelník, pak vozík půjde složit naplacato. Na tyči ho poslat kolem zadních dveří a natáhnout ho na zadní sedačku. Při tomto manévru už mi z tyče kolikrát ujel a když nebyla kolem dobrá duše, která by mi ho podala, tak jsem milý vozík honil autem. Jenže já mám hodně zlomyslný vozík, takže často mi zajede za auto a já nemohu vycouvat. Takže pak tedy čekám na tu dobrou duši, protože vozík by „válcování“ autem fakt nepřežil.

No nic, máme naložený vozík, přikurtovali jsme se bezpečnostním pásem, můžeme vyrazit. Jak se řídí auto pro vozíčkáře? Není žádným překvapením, že rukama. Pokud jsme v autě vybaveném automatem, tím lépe. V tom případě se staráme jen o plyn, což je takový dodatečný kroužek nad volantem, jehož stlačením proti volantu plyn přidáváme, a naproti tomu pružina se ho snaží odtlačovat a tím pádem ubírat plyn. Humorné to je v okamžiku, kdy máme zároveň ostře točit volantem a zároveň manipulovat s plynem. Najednou to moc dobře nejde. Brzda je realizována pákou pod volantem, asi je pravidlem, že na pravé straně. Jsou i jiné systémy ovládání auta, ale tento je nejtypičtější a zároveň s největší volností pohybu pro vozíčkáře. Cesta do práce autem je asi tak normální jako každá jiná cesta po Praze, kde bydlím. Když to stihnu před ranní špičkou, jsem v práci do dvaceti minut, ve špičce i za dvakrát tak dlouho. V práci mám vyhrazené garážové stání v podzemí a dokonce při vystupování mi pomůže s vozíkem hodný pan garážmistr, takže tady jsme zvýhodněni. Předáme mu klíče od auta, on už se postará o zbytek a hurá do kanclu. Dělám na počítači, hodně s daty, sem tam občas naprogramuji nějaké to makro, aby i kolegové měli ulehčený život. Záchod je pěkně na patře, sice přes několikery dveře, ale když rozumně pijete, tak i rozumně chodíte. Jídelna je o dvě patra níž v téže budově, tak když není problém  s výtahem, tak se i najíme. Jídlo si nastrkáme na tác, co ho máme na kolenou a v pohodě dojedeme až ke stolu. Jen sklenku s čajem mi ochotní kolegové radši donesou, tam neriskuji, že to po cestě rozliji. Jsme po jídle, zpět do otroctví.

Přeskočme tedy toto vydělávání peněz a pojedeme domů, ne? Nejdřív si ale skočme na záchod (co kdyby… atd.). Takže opět výtahem do garáže, pan garážmistr nám opět pomůže s vozíkem a cestu domů máme taky naučenou. Před barákem nás čeká vyhražené dostatečně široké stání, což je fajn, když to všichni respektují. Někdy se stane, že vám tam někdo stojí a nedotroubíte se na majitele. Odstavíte auto tedy někam za roh a až do dalšího dne trpíte obavou, že si vedle vás někdo stoupne tak těsně, že do auta nevlezete, kdybyste se na hlavu stavěli. Ale my máme štěstí, stání je prázdné. Jenže odpoledne už nejste tak rozhýbaní jako ráno a jste celí ztuhlí celodenním sezením v práci. Při vykládání vozíku z auta se mi právě v tomto okamžiku stává ona veselá příhoda s ujetým vozíkem. Jak se leze z auta? Není to úplné zrcadlo jako při nastupování, protože rozložíme vozík, nastrojíme ho baťohem a podprdelníkem a nejdříve se přehoupneme zadkem a pak za sebou vytáhneme nohy na stupačku. Už jsem viděl případ vozíčkáře, který si nejdřív vyndal nohy, přeskočil a přitom si zlomil nohu. Tak takhle ne, milí přátelé. Takže objeďme barák dozadu, je tam vozíčkářský nájezd, protože zepředu je snad 8 schodů. Je to trochu do kopce, tak máme šanci si jako každý den vyzkoušet, jakou máme fyzičku. A řeknu vám, ty síly ubývají a ubývají. V baráku kouknout do schránky, občas tam něco přistane a když už jsme dole u schránek, že? Výtah jezdí, takže opět máme šťastný den a dostaneme se do tepla domova se záchodem pěkně po ruce.

Teď mi řeknete, proč pořád mluvím o záchodě? Jen proto, že to není úplně automaticky pokaždé příběh se šťastným koncem, zvláště v neznámém prostředí. Jirka na to někdy z legrace říká, že kvůli tomu vlastně bereme invalidní důchod, ale to je vážně myšleno z legrace. Uvědomte si, že od pocitu nutkání k akci v mém případě mám dejme tomu pět minut. Ovšem když si to uvědomím, tak už mi běží třetí minuta J. A zde není čas na rozjímání a meditování. Dá se tomu trochu předejít, když si sledujete kolik a kdy pijete. Na sobě mám vysledováno, že přibližně za hodinu se tomu čaji bude chtít zase ven. Takže dopředu plánujete, kde tak asi v tu dobu budete, aby záchod byl po ruce (a to my chlapi to máme jednodušší než holky, že?)

Většinou první akcí po příchodu domů je jízda na motomedu, pěkně se zase rozhýbat, ať je ten svět veselejší a růžovější. A pak, pak už je to na nás, co je zrovna v kurzu, jestli údržba v domácnosti (praní, uklízení, mytí nádobí atd.) nebo něco na počítači. Díky projektu „Cestujeme s handicapem“ často vyhrává počítač a když chci nějakou zábavu, tak si na něm pustím nějaký ten filmík, protože televizi jsem před pár lety zrušil a vůbec mi nechybí. Co by mi chybělo, tak to by byly tři disky plné filmů. A je z čeho vybírat, dokumenty, hrané české i zahraniční, anebo studuji odborné knížky, anebo se hrabu na netu, nekonečné to studnici vědomostí.

Takto se udyndám až do pozdního večera. Někdy kolem šesté si dám něco k jídlu, ale nerad vařím, protože se bojím spálenin. Mám jednu takovou veselou „příhodu z natáčení“ na tohle téma. Bylo to v létě, na lukostřeleckých závodech. O přestávce jsem si skočil do stánku pro čerstvě opečeného buřta na tácku a k tomu studenou limonádu. Tácek s buřtem jsem hodil do klína na stehno a mezi nohy vrazil tu studenou limonádu. Noha si jen tak cukla, říkal jsem si, že asi z té studené limonády. Zajel jsem k nějakému stolu a když jsem zvednul ten tácek, bylo jasno, co se té noze nelíbilo. Ten rozpálený buřt se propálil dolů a už tam byl puchýř jak hovado. Normálně totiž vozíčkáři na nohou necítí dotek ba ani teplotu. Tak to jen na vysvětlenou, že kuchyně není moje království.

Dobře, chystáme se do postele, už se vlastně na nic jiného netěšíme, jak jsme za celý den unavení. Skočme do koupelny, nebudeme to s hygienou tolik přehánět, tak nám bude stačit umyvadlo. A můžete hádat. Na ten záchod si radši vlezeme, že (co kdyby…atd.). Ono z postele se leze pomaleji a blbě, než když sedíte na káře. Svlékání je o něco jednodušší než oblékání, jen jsme už fakt ztuhlí, jsme unavení a sakra, už chceme být ve vodorovné poloze. Takže dejme poslední pozor dnešního dne při přelézání na postel, ať se proboha někde nezasekne noha nebo neodjede nezabržděný vozík. Ostatně pokud děláte jakoukoliv činnost, je dobré se vždy zabrzdit.

Přelezení na postel jsme zvládli a teď natáhnout. Ach ta sladká úleva, jen za sebou ještě vytáhnout nohy na postel a do konečného udyndání nám pomůže třeba čtečka. Uf, je ten dnešní den za námi. Připadala vám tato exkurze do života vozíčkáře hrozná či namáhavá? Už pan Werich říkal, že jediné, co máme doživotně, je náš vlastní život, tak ho berme, co nám ještě nabízí.



[1] Choďák – zdravý člověk, nevozíčkář

[2] Motomed – motorizovaný rotoped